Legg Calvé Perthes
Aseptická nekroza hlavice stehenní kosti je nemoc, která se objevuje zejména u malých a toy psů. Informace o nemoci lze nalézt také pod názvy Legg-Calve-Perthesovo onemocnění, Perthe's onemocnění, Calve-Perthes onemocnění a nebo medicínsky se jedná o avaskulární nekrózu femorální hlavice. Onemocnění je pojmenováno po vědcích, kteří tuto nemoc objevili v humánní medicíně.
Nemoc se objevuje mezi 5. až 8. měsícem života pejska. Některé zdroje uvádějí časový interval 3 - 13 měsíců. Základním rozpoznávacím znamením nemoci je snížená pohyblivost pánevní končetiny a její značná bolestivost. Není plně jasné, proč onemocnění postihuje výhradně kyčelní kloub. Objevuje se nejčastěji jako postižení jedné kyčle, vzácněji se můžeme setkat s postižením obou pánevních končetin.
V případě podezření se doporučuje navštívit veterináře, který zhotoví rentgenové snímky. U raného nálezu lze snímky vyhodnotit jako normální a bez onemocnění. Nicméně protože má nemoc pomalý průběh, rentgenové snímky po 3 až 4 týdnech již začnou vykazovat změny oproti předchozímu snímku a tudíž vykazovat známky rozvíjejícího se onemocnění.
Prakticky zřejmě v důsledku počínající nebo zvyšující se aktivity pohlavních hormonů dojde ke stlačení cév a tím k přerušení dodávky krve do oblasti kyčelního kloubu (tato teorie není prokázána, ale předpokládá se). Protože kost trpí nedostatkem výživy z krevního zásobení, postupně odumírá.
Samozřejmě, je možný také velmi mírný průběh této nemoci, kdy postižený jedinec téměř nevykazuje žádné změny v pohybu a není zde ani typická bolestivost v oblasti kyčelního kloubu. Nicméně rentgen zaměřený na postižené partie dokáže objevit i tento lehký případ.
V případě mírného průběhu je možné léčit pouze klidem. Nicméně, různé materiály se k této problematice vyjadřují odlišně. Některé připouští pouze klidový stav, jiné říkají, že tato léčba není úspěšná.
Klasické "těžké" případy se léčí operativně. Postižená část - krček a hlavice stehenní kosti se odříznou. Protože kost je dále klasicky namáhána, vytvoří se takzvaný pakloub a nedojde k přestavbě regenerované tkáně v pravou mineralizovanou kost (důvod, proč se dává zlomená kost normálně do sádry, aby zmineralizovala = srostla a nevytvořil se právě ten pakloub). Může se stát, že po operaci zůstane noha kratší než druhá, zdravá, ale není tomu tak vždy. Mimo pakloub se také odstraněná část vyplní vazivovou hmotou a je přibližně stejně dlouhá. Závisí to na regenerační schopnosti daného jedince, množství odstraněné tkáně, zatěžování končetiny, rehabilitaci… každopádně operace umožní psíkovi plnohodnotný a bezbolestný život, i když jeho chůze nemusí být vždy standardní.
Je nemoc dědičná?
Zde mají vědci jasno. Ano, nemoc je dědičná. Nicméně, jakým způsobem, není bohužel plně prokázáno. Vědci se shodují, že nemoc může být také vyvolána traumatem, ale jedná se o velmi ojedinělé případy. Většina jich je skutečně geneticky podmíněná.
Bylo již provedeno mnoho pokusů - cituji jeden z nich:
"Ve snaze dokázat mód dědičnosti se provedl výzkum na chovatelském páru jorkširských teriérů. Dva postižení jedinci byli spářeni a všech pět narozených štěňat bylo pravidelně rentgenováno každý měsíc, aby se zjistily příznaky LPD. Při prohlídce v 7mi měsících se objevili změny u třech štěňat a v důsledku toho byly později nemohoucími. Dvě zbývající štěňata neměla žádné rentgenově patrné změny v průběhu 9ti měsíců až do 16ti měsíců, kdy byla umístěna do nových domovů. Studie indikuje, že LPD je buď polygeneticky podmíněná (na nemoci se podílí více než 1 gen) v případě některých plemen a nebo není kompletně vyjádřena. To znamená, že zvíře může mít postižené geny, ale samo o sobě nevykazuje známky onemocnění. Bez ohledu na přesný mód dědičnosti, statistická analýza této a jiných studií odhaluje, že LPD má vysoký stupeň dědivosti."
Zdroje se shodují, že je zde důležitá prevence. Postižení jedinci by se neměli nadále účastnit chovu ani výstav. V případě výskytu nemocného jedince se doporučuje provést rentgenové vyšetření všech sourozenců, aby se vyloučilo, že některý z nich nenese lehkou formu tohoto onemocnění, která, jak bylo zmíněno výše, se nemusí na pohybu psa či bolestivosti nijak projevit.