Jdi na obsah Jdi na menu
 


Více o Buggince

13. 11. 2011

  Buggy se měla stát naší novou chovatelskou nadějí, ale všechno dopadlo jinak. 

Béčkový vrh se nám trošku zdramatizoval, když Zarka s 5-týdenními štěňaty tragicky  uhynula. Mimina se stala  od poloviny 6. týdne ze dne na den sirotky, naštěstí už nepotřebovala mléko, všichni žrali s chutí masíčko i granule. Operativně jsme si tedy nechali k Bondíkovi i fenku, budoucím majitelům jsem s omluvou vrátila zálohu a Bugginka zůstala doma. 

Hned na první vycházce ji napadl velký pes - vynořil se odnikud, sešlapal ji pod sebe a košíkem ji pěkně potloukl a poválel po trávníku, poté, co jsem doběhla a zaječela na něj, se sebral a v tichosti zmizel nikam. Páníčká žádného asi neměl. Bugginka z toho měla docela trauma, ovšem netušili jsme, jak strašlivé a jak se to celé ještě zkomplikuje. 

Hned následující den mě odvezli do nemocnice, kde jsem v očekávání miminka pobyla 2 měsíce. Pepa měl mezitím na starosti všechna naše štěňátka, jejich prodej a také prvorozeného synka. Podle toho vypadalo venčení - odvlekl štěnda ve volné chvilce na pole, tam je vypustil a nechal běhat, co hrdlo ráčí. O cvičení nemohlo být ani řeči, byl rád, že stíhá nejnutnější vylítání. 

Tak se stalo, že po návratu z porodnice mě čekalo velké překvápko - fena, která se mnou vůbec nekomunikovala - nechala se odvést na pole, lítala s Bondym a ke mně vůbec nešla. Byla jsem krmič a venčič, ale vždycky čekala, až přijde ten páníček. O cvičení nemohlo být ani řeči, i když aspoň ráda aportovala nebo aspoň něco nosila. Po Zarce podědila způsob nošení čehokoli - prostě aport uchopila a dostala zřejmě křeč do tlamičky, neb nepřekousla, ani když se později netrefila na rukáv figuranta a visela jen za 2 zuby. Vůbec s ní byly zajímavé obrany - figurant ji příliš nezajímal, víceméně měla ráda lidi, nechápala, proč má toho člověka kousat, ještě do tak hnusné věci. Když ji figurant fakt naštval, rozhodně ho nehodlala zneškodnit zákusem do ochranného rukávu nebo peška, vždy šla přednostně po rukách případně obličeji. Trvalo velmi dlouho (a lví podíl na tom má manžel), než začala vnímat obrany jako povyražení a vyžití svého tempermentu. Zato se tak stalo téměř ze dne na den a peškem jsme ji vůbec nezatěžovali - pořád nekousala, nekousala, maximálně tak štípnout figuranta zdo ruky, a jednoho dne (bylo jí už skoro 1,5 roku) se rozhodla, že teda toho lumpa sežrat chce. Peška jsme prostě vynechala, neb začala skvěle kousat rovnou na rukáv. I s Buggčou jsem laškovala se záchranářským výcvikem, ovšem její panický strach ze psů tuto činnost dost ztěžoval, stačilo do objektu projít kolem 2 uvázaných a štěkajících psů a už nebyla schopna pracovat.

Pod vlivem všech těchto událostí a po zhodnocení zdraví celého vrhu  jsem se rozhodla, že není třeba dále rozmnožovat zvířata, která i přes super povahu přenášejí genetické vady, a Bugginku vykastrovala. Několik měsíců po kastraci se začala měnit její povaha, ovšem výrazně k lepšímu - narůstalo její sebevědomí, se psy, kterých se dříve bála, si najednou uměla docela slušně poradit, a nakonec to byl vynikající a velmi dobře pracující parťák. Bez problémů složila zkoušky ZV1, IPO1 a v agility také moc hezky běhala. Bohužel se velmi brzy projevila její oční vada - juvenilní katarakta, takže coby 4letá už viděla tak špatně, že jí to víceméně vyřadilo z dalšího výcviku. V sutinách v šeru už neviděla, tudíž se odmítala pohybovat, ještě pár let běhala agility alespoň rekreačně (i když si vlastně vyběhala postup do A2). Na překážky viděla za dne dobře, za šera nebo při umělém osvětlení v hale to bylo čím dál horší, a když se jí povedlo při běhu rozbourat překážku, zanechala jsem těchto aktivit v zájmu zachování jejího zdraví. 

Bugginka mi byla nakonec výtečnou parťačkou i na procházky s malým Vítkem (pravda, její výkony byly poznamenány i neustálým usměrňováním k pomalejší chůzi u kočárku), Vítek se podle ní učil chodit a odmala si ji pyšně vodil - stačilo jen tahající fenu upozornit a viditelně předat vodítko batoleti, a okamžitě se z ní stal pes, jak ze zpomalého filmu - dojemně se courala  a ohlížela, zda jí Víteček stačí, taky úspěšně zvládla jeho první pokusy o výcvik. I v rámci výcviku jsem se hodně naučila, třeba pracovat s velmi vystresovaným psem a přemluvit ke spolupráci zcela nekomunikující zvíře, opět mě posunula někam dál. Uhynula za silné bouřky ve věku 9 let, zradilo ji nemocné srdíčko. 

 
 

 

Portrét



Kontakt

MVDr. Marta Skrejvalová

Praha

603 179 294

Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30