Terénní pohár
Terénní pohár se měl stát pokusem o složení zkoušky ZTV1, když nám to na Poháru výcvikářů tak pěkně šlo. Počítala jsem s tím, že překážky na vlastním cvičáku budou podstatně lepší, než v Luštěnici. Úplně to nevyšlo, hned po Luštěnickém závodě si Kety docela hluboko rozřízla tlapku, takže chodila 14 dní zavázaná jen na zahradu a celý její trénink byl jen nosework doma. Obvaz jsem sundala ve čtvrtek před závodem zkušebně na cvičáku, jestli vůbec může běhat po štěrku, a podle toho její kondice taky vypadala.
Opět silná sestava naší záchranné brigády se tentokrát sešla až odpoledne na cvičáku, vzhledem ke vzdálenosti terénu bylo pořadí rozlosováno předem, aby mohli i přespolní (například z Brna) přijet na čas až na svůj speciál. Bylo mi vylosováno startovní číslo 2 a Pepa měl 4, což se dost hodilo, protože jsme šli hned po sobě na stejný terén. Tím pádem jsme mohli jet jedním autem. S terény je dnes problém asi všude, ne každý majitel a myslivecké sdružení si pustí do honitby bandu lidí a štěkající psy. Nakonec se podařilo zajistit hezké terény za Dobříší, což je ovšem poměrně z ruky.
Vyráželi jsme brzy ráno, neb v 8 jsme již nastupovali do speciálu. Jako první jsme měli terén č. 2, mírně svažitý a pro psovoda poměrně špatně prostupný. Napravo od cesty byla oplocenka, která nám postup ještě trochu ztěžovala. Kety začala dost rozpačitě, moc se jí běhat nechtělo, rohy terénu nepokryla ani náhodou. Ale pak se rozběhala a hledala docela zaujatě, dokonce se dostala docela daleko přede mě. Když běžela na zavolání ke mně, najednou se zastavila, víceméně utekla doprava a krásně si dohledala figuranta. Obdržely jsme malou srážku bodů na přerušované štěkání, ale jinak hezká práce. Pokračovala jsem v prohledávání, Kety běhala moc krásně, cestou zpátky už byla trošku unavenější. Přemýšlela jsem o skončení práce, ale pak jsem se v 19. minutě rozhodla ještě poslat ji na samý kraj na začátku terénu. Nejdřív moc nechtěla, ale na druhé vyslání vyrazila a v poslední minutě se ozvalo z lesa štěkání – měly jsme druhého figuranta. Dílčích 123 bodů z dosažitelných 130 bylo moc hezkým výsledkem. Pepa s Ejsem šli hned po mně, bohužel i přes docela pěkné hledání svého ztracence nenašli.
Poté jsme měli asi půl hodinky přestávku a šli do terénu č. 1, věděla jsem že už budeme hledat jen výšku. To už zdaleka taková sláva nebyla, zkraje běhala Ketka hezky, pak se jí už moc nechtělo. Jednou se dostala dokonce mimo terén, a pak jsem ji viděla běžet plnou rychlostí napříč terénem, nicméně zjevně řešila teplou stopu zvěře, což se nám stalo osudným. Proběhla kolem figuranta na stromě, ale v tom momentě vůbec nehledala, a poté, co se mi ji povedlo odvolat, už se dostala z pachu a nemohla figuranta dohledat. Takže za druhý speciál slavné 3 body a zkouška se tím pádem už nekonala. Pepa byl naopak úspěšný a skvěle našel 2 figuranty ve výborném čase.
Pak jsme se přemístili na cvičák, kde měla proběhnout poslušnost. Kety byla už vcelku unavená, přece jen ji 2 terény po 14denním válení na gauči trochu zmohly. Poslušnost začala vcelku pěkně, jen Kety brzy ztratila šťávu a soustavně se snažila někam odejít, čímž jsme nasbíraly spousty mínusových bodů. Korunovala to neprolezením tunelu a nulovou vysílačkou, čímž mě rozladila ještě maličko víc, než po speciálu. Konečných 69 bodů bylo asi adekvátních, vzhledem k nenalezení 1 osoby nám o zkoušku už nešlo. Pepa s Ejsem předvedli krásnou poslušnost za 93 body, moc se jim to povedlo. Na Ejsovi byla znát únava, ale snažil se.
Bedna byla tentokrát pražská, zvítězila Kačka Šponarová s mladičkou holanďankou Annie, druhá byla Monika Libertínová s Akimem, třetí Jindra Nečas s Eshly. Bramboru uhnala naše brněnská kamarádka Edita Vraspírová s kátkosrstým koliákem Donem, se zapsanou zkouškou. Edita cvičí záchranařinu v psí škole Cituška v Brně, nebyla v té době nikde záchranářsky organizována, což jejímu úspěchu dodává ještě větší váhu.
Zkouška nám utekla o 1 človíčka a 1 bod na poslušnosti, máme co dohánět. Výšky nemáme ještě úplně docvičené, možná i to mělo vliv na Ketčin výkon, každopádně její práce rozhodně nevypadala špatně, i když mám pocit, že v sutině si je jistější. Je závislačka a vzhledem k jejím loveckým sklonům jí v lese normálně zakazuju se vzdalovat, takže se jí úplně nechce běhat daleko ode mě. V sutině se pohybuji obvykle blíž k ní, což jí zřejmě dodává jistotu a překvapivě je tam daleko samostatnější a sebevědomější. No nic, ještě nějaké pokusy mít určitě budeme. Kety hledala vcelku hezky, dobře reagovala na mé povely a odvolala jsem ji ze stopy zvěře – takže vlastně to hodnotím velice pozitivně. Příště do toho jdeme znova.