CHS REALGAR

Po roce jsme opět vyrazili na Terénní pohár, tentokrát byla pořadatelem ZBK Vysočina a akce se uskutečnila na Obalovně – výcvikové základně u Pelhřimova. Páteční odjezd byl poznamenán mými mimořádnými pracovními povinnostmi, pak jsme nějak moc spěchali a zapomněli doma spacáky.  Cesta nakonec šla, první kolonu se nám povedlo objet a další už v podstatě ani nebyly. Ve 3 nebo 4 zúženích dálnice jsme sice jeli pomaleji, ale jeli, a nakonec jsme šťastně dorazili za světla. Ovšem myšlenka na spacáky mi přišla, až když jsem nakoukla do nevytopené studené ubytovny.  Naštěstí nás zachránila Alenka Vrátná, která nám dovezla 2 spacáky od svého švagra. No opravdu nám zachránila život nebo alespoň funkční klouby, protože přes noc napadli sníh a zamrzla auta – jen pod dekami asi nic moc. V pokoji jsme sice měli přímotop, ale v té zimě by to nejspíš nezachránil.

Večer jsme ještě kratičce potrénovali překážky – dálka opětovně vysoká, ale nebyla to taková hrůza, vysílání na bednu mezi překážkami bylo docela zajímavé. Posezení s kamarády večer bylo moc milé.

Ráno jsme se probudili do skoro zářivého dne, na napadlý sníh svítilo sluníčko a slibovalo hezký den. K tomu všemu foukal vítr – tak akorát, aby dobře nesl pach a zároveň nám neumrzly uši. Poslušnost byla opravdu veselá. Psi byli celkově nějak rozverní a někteří to pojali jako den volné práce (nebo zábavy). Kety nakonec dálku skočila, byť zůstala v posledních gumičkách. Do kladiny to bylo docela dobré, pak už byla trochu roztěkaná a občasné chybky ji stály cenné body. Vysílání pojala jako vysílačku na áčko (stejně jako spousta jiných psů) a nakonec na bednu netrefila. Výsledných 75 bodů bylo asi adekvátních.

Na první speciál jsme nastoupily k Lucce Dlouhé, už vstup do terénu byl problém – přes malé svěží jarní kopřivy jsem Kety přenesla, protože odmítla vstoupit do lesa. V části terénu byl také potůček, další úskalí. Vítr foukal zleva, tak jsem nesměle navrhla postup po pravé straně terénu kolmo na vítr, což bylo zamítnuto – osa postupu byla dána.  Kety začala rozpačitě, ale celkem se rozběhala a hledala, bohužel potok se ukázal jako nepřekonatelný, jakkoli jsem ji vysílala, vždycky skončila v něm, vyráchala se a mastila zpátky. v pravém horním rohu terénu u hranice s polem se nadlouho zastavila, pak tam opatrně obešla křoví a vrátila se zpátky. Pak nasála a přeběhla za potůček, kde chvilku pobíhala a začala hodně nejistě štěkat a dívat se směrem ke mně – jasně výškový úkryt. Cestou k ní jsem zapadla do bažiny a pomalé tempo zavinilo, že Ketka od figuranta odešla – napřed ke mně, pak si to rozmyslela, ověřila úkryt a vrátila se k němu, ale už neštěkala. Pochválila jsem ji a od úkryt u rovnou vyslala do oblasti za potůčkem, kterou nakonec docela hezky prohledala, zatímco já jsem se vracela na osu postupu. Nicméně Kety se zacyklila na výškovém úkrytu a vrátila se k němu ještě 3x, přičemž její označení bylo čím dá lepší a jistější – napočtvrté by to jistě už bylo za výborně.  Do pravé strany terénu až ke kraji jsem ji nebyla schopná vyslat (předpokládala jsem hranici lesa s kopřivami), místu, kde předtím ověřovala, se teď už velmi důsledně vyhýbala.  Obávala jsem se, že jsme tam jednoho nešťastníka nechali. No nic, pocity dost rozporuplné.

Pepa s Ejsem dopadli ještě daleko hůř. Po velmi pěkné poslušnosti v prvním speciálu pes vůbec neběhal, nehledal,  a nikoho nenašel. Mimo jiné měl také průjem, takže to mohl být důvod, proč nepracoval.  No nic se nedalo dělat.

Druhý speciál byl asi 1 km vzdálený, úmyslně jsem dorazila trošku dřív, abych Kety trochu připravila. Po hlášení jsem ji chudinku opět musela převést přes kopřivy, ale pak  začala moc hezky hledat a velmi brzy našla, označení bylo přepychové. Poté mi rozhodčí Michal Svoboda práci ukončil, protože jsme našly všechno. Tím pádem bylo jasné, že v prvním terénu jsme nějakého zoufalce  zanechaly a  zkoušku opět mít nebudeme. Ejs tam taky něco našel, takže si Pepa aspoň trošku spravil náladu.

Nakonec limit zkoušky splnily pouhé 4 týmy, 1. terén byl zakletý asi pro většinu startovního pole. Vyhrála Lucka Čeňková s našprtanou Annie, poslušnost měly opravdu krásnou a ve speciálech asi předvedly něco podobného – body podle toho vypadaly.  Zuzka Mayerová s Neem byla 4. – poslední se splněným limitem, my jsme nakonec skončily  na 6. místě. No není každý den posvícení, příště to nějak napravíme.