CHS REALGAR

 Plánovali jsme společně nějaké zimní halové běhání, nicméně na Zimní pohár v Nučicích nás nakonec Lukáš nepřemluvil. Zato mu nedalo moc práce ukecat nás na neoficiální závody u Petry Haspeklové, které si jako trenérky docela vážím. Její osoba měla být zárukou kvality neoficiálek, že se bude běhat standardní parkur na standardních překážkách (už si po zkušenostech závody vybírám). Dokonce Vítek se nadšeně přihlásil a také byl párkrát trénovat s Corou. Jeho jsem nahlásila do začátečnické kategorie - zkoušku nemají a přece jen jsou tam jisté úlevy  - pro Coru ve výšce překážek a pro něj relativně jednoduchý parkur bez slalomu. Sebe drze do kategorie profíků (tj již závodících). 

Nakonec se nezadařilo všechno, jak bych chtěla, Vítek v pátek dobíral antibiotika (a navíc se choval tak, že jsem si nebyla úplně jistá, že ho ve Sloupu třeba nezanechám ), já  nastydlá jsem svému uzdravování na páteční skoronoční intenzivce a sobotním sutinovém tréninku rozhodně nikterak nepomáhala. Aspoň jsem to jistila Algifenem a brusinkovým čajem. Cora taky nebyla úplně v formě, představa, že běháme poctivý závodní parkur mě  naplnila strachem o její zdraví, a v začátečnících jsem s jedničkovou skoro 7letou fenou prudit nechtěla

Nicméně vyzbrojena sebevědomím po páteční intenzivce s Katkou Lerlovou, která mě tak dlouho chválila, až jsem začala věřit, že jsem dobrá i já (doposud jsem o svém běhaní měla mínění podstatně horší, než o Ketynčině), jsem v neděli naložila Ketušku a vyrazila směr Sloup. Ranních -15 mě extra nepovzbudilo, ale během dne se trochu vyčasilo a začalo se nepatrně oteplovat. Cestou dokonce několikrát bliklo  sluníčko, a když se přede mnou z mlhy vynořil sluncem ozářený a bíle poprášený Bezděz, hned jsem měla lepší náladu. České Středohoří jsou prostě nádherné hory. Škoda jen, že jsem se zdržela v bouračce u Prahy, tudíž jsem nechtěla zastavovat a fotit si to krásné panorama, abych nakonec nepřijela pozdě. Projet se skoro 150 kiláků a nestihnout běh, to by mě asi kleplo. Z přemíry spěchu jsem taky špatně odbočila a projela si cvičně Českou Lípu přes centrum. No, nakonec jsem znistila, že město se proti mým vzpomínkám z 80. let výrazně změnilo, některé části jsem opravdu nepoznávala. Nakonec jsem projela a trefila správně, ale adrenalin to byl slušný. Všechno jsem samo stihla a na místě byla včas (i s focením bych to bývala stihla)

Anežka mi ihned hlásila, jak je Mááček skvělý a zaběhl 1. místo v jumpu, navíc získal i cenu pro nejrychlejšího psa (čemuž věřím, je opravdu rychlík). V agility zapíchl zónu na kladině tak skvěle, že  Anežka, nadšením bez sebe, zaspala a poslala ho po další překážce jinam. Pavla s Tequilou skončila  2., Zuzka s Corry přešla parkur taky krásně, Corrinka běžela moc hezky a soustředěně. Zvláštní kapitolou byla Bria, která měla svou agilitní premiéru. Popasovala se s halou a lidmi vcelku dobře, nic moc extra neřešila, jen v jumpingu nemohla odolat  odloženému áčku - je to prostě skalní pes šplhoun, který má rád rozhled. Připravila se tím o výrazně lepší umístění, než bylo konečné 7. místo (z 14 závodících). V agility doběhla poslední, byla se cestou podívat na pomocníky, a to áčko lákalo taky velmi, bývala by ho moc ráda překonala aspoň 5x, nicméně běžela jinak ochotně a hezky. 

Parkury pro závodníky byly moc pěkné - běhavé, s několika pastičkami a drobnými záludnostmi, nicméně vcelku profesionálně a bezpečně připravené, nikde nebylo potřeba psa zbytečně lámat a psi i psovodi se moc hezky proběhli. Kety se v jumpingu netrefila už na druhou překážku (moje chyba, jak jinak?), ale hned jsem se vzpamatovala a navedla ji správně. Po tunelu následoval slalom a protože  jí ho zařazujeme do parkuru jen krátce, nechala jsem se unést a za excelentní náběh jsem ji nadšeně pochválila. Kety to bohužel vyhodnotila jako konec cviku, vypadla a dožadovala se nějaké odměny, Takže jsem si slalom musela zopakovat a napotřetí jsme ho daly. To už jsme měly nasbírány 2 chyby, ale zbytek trati běžela Ketka moc hezky, soustředěně, překážky si hledala a moc se snažila. Lukáš s Rastym běžel před námi a byl hodně rychlý a bez chyb - tento běh vyhrál. Pavla běžela s Amynkou po nás a taktéž se jí celkem dařilo - taky se zamotaly hned na začátku, ale slalom i zbytek parkuru zvládly  už skvěle. V mediích jsem viděla taky Katku Štefečkovou s Brandynkou, mojí pacientkou (rodila jsem její štěňátka) -  holky byly taky šikovné, taky jednoho foxíka... jeho převelice nadšený projev mě utvrdil v názoru, že foxe rozhodně doma nechci, i když jsou nesmírně krásní. Během parkuru nabyl dojmu, že panička je příliš pomalá a je třeba ji do cíle dovléct za ruku. Fakt boreček, ulovil si paničku a nesundatelný si ji vlíkal po parkuru. 

Agility bylo velmi běhavé, na 5 překážkách jsme se obloučkem  dostali na samý druhý konec haly a tam následovala motanice kolem 1 překážky a 2 tunelů - tunely se šly celkem 2x a 3x, překážka mezi nimi 4x různými směry - no vážně to bylo vtipné. Už prohlídka byla ohromně komická, jak  tam celé stádo psovodů kroužilo dokolečka v jednom místě a skákalo přes sebe.  Lukáš s Rastíkem předvedli opět skvělý výkon, jen trochu vypustili konec a bylo z toho odmítnutí na poslední překážce, čímž se zcela jasně připravili o vítězství. Já jsem si dala na startu dost velký náskok, abych stihla ošéfovat sestupnou zónu na kladině, a ve finále mi docela lepilo, protože Kety měla pocit, že mě po kladině asi nedohoní a bylo by to možná lepší po zemi. Pěkně mě zamrazilo, ale po 2. povelu se Ketka srovnala a vběhla na kladinu (pravda, moc ji nezná, nevymyslela jsem to úplně dokonale). Podle rady Kačky Lerlové jsem jí dala povel na zónu ještě drahně daleko na rovné části kladiny, a - světe div se - Kety zabrzdila a předvedla naprosto dokonalou 2on 2off pozici, čekajíc na vypouštěcí povel. Na slavné motanici jsem  naposled přece jen trochu zabloudila, celá nadšená z toho, jak Kety krásně a přesně běží, jsem se zapomněla správně postavit, čímž jsem Ketuš zdržela o několik cenných vteřinek na zmíněné 4proudové překážce a následném tunelu. Kety mi ale četla myšlenky a běžela naprosto skvěle, i když jsem se jí docela pletla do cesty a mátla ji špatným vedením. Na áčku zopakovala luxusní vypracování zóny, a doběh do cíle byl už jednoduchý a přímý. Celé jsme to zvládly bez chyby a ve výborném čase.  Ze samé radosti jsem tentokrát neviděla Pavlu s Amy, musela jsem mohutně chválit a odměňovat mého strakatého skřítka.

Po doběhnutí posledních závodníků jsem si převzala Briu, kterou jsem vezla do Prahy, a šla holky ještě krátce proběhnout venku. Zbytek pražské bandy musel rychle domů. Vrátila jsem se akorát na vyhlášení výsledků, a k mému překvapení jsem stála na bedně bez Ketky (zavřené v autě, s umístěním jsem nějak trochu nepočítala) - v agility jsme si doběhly pro 2. místo, od vítězství nás dělilo těch pár vteřin, které jsem ztratila hlavně já. Vezeme domů krásný pohárek a tašku plnou dobrůtek a hraček. Že by to bylo nějak extra pohybově náročné odpoledne, to si asi Kety nemyslela, ale byla bohatě odměněna večer návštěvou u Lenky při odevzdávání Briušky - provokatérky fretky byly jako vždy úžasné, a Ketuščino kvílení se neslo celým panelákem. Fretice se jejími pokusy o zabití rozhodně nenechaly stresovat, vědí dobře, že je chrání bytelná mříž, naopak vyhlížely opřenou tlapičku nebo čumáček, do kterých by se dalo kousnout - no naštěstí se to obešlo beze ztrát na obou stranách mříží.

Co říct závěrem? Výborné odpoledne, prima lidičky, skvělá organizace, dokonalá kantýna s teplem a ochotnými kantýnskými, hezké parkury, profesionální posuzování, výborné zázemí. Petra je opravdu zárukou, že i neoficiální parkury se provedením mohou blížit oficiálkám - se standardními a  bezpečnými překážkami a tratí citlivou ke psům a přizpůsobenou jejich schopnostem. Takových akcí klidně může být víc, ať si v klubu agility říkají, co chtějí. Neoficiálky prostě patří do určité fáze tréninku, kdy si člověk může porovnat své výkony s ostatními, ale má jisté úlevy, a smí si ještě vypomoci hračkou a podpořit psa, pokud by viděl, že neběží se správným nasazením. V této podobě budu neoficiální závody vždy obhajovat a chválit, protože jsme se opravdu skvěle bavili a báječně si potrénovali. Peťo, moc díky za krásný den, stálo to za to