CHS REALGAR

 Od té doby, co máme Kety, stále hlásím, že jí lovit nikdy nedovolím a lovecké zkoušky (k lítosti pana chovatele Kučery) rozhodně absolvovat nehodlám, neb se tlučou se záchranařinou. Ketka ale projevuje odmala takové schopnosti a talent, že jsem se nakonec nechala zlomit.

Lví podíl na tom má výborný vůdce  Honza Šlosar,  přítel sestřičky Katky od nás z práce, kterému jsem jela Kety ukázat. Zavezl mě do lesa, pozkoušeli jsme trochu slídění a vodění na řemeni (hlavně mi vysvětlil, jak mají disciplíny vypadat, protože já jsem myslivecká blondýna), nechali ji pohonit srnce a já se ji celou dobu marně pokoušela nějak zvládat. Ten šikovný, vnímavý, dokonale spolupracující pejsek, na kterého normálně není třeba ani zvyšovat hlas, se proměnil v malou strakatou dračici, co nechala mozek doma (nebo ho ztratila na té louce u lesa, už asi ani nevím). Slídění probíhalo asi 300 metrů od nás a milostivá se ráčila vrátit až po výstřelu. Nakonec ale stopa vůdce (moje, normálně jsem jí odešla a ji málem kleplo) dopadla velmi slušně, Kety mě velmi chtěla hledat a posléze opravdu po stopě našla. Takže to Honzík zhodnotil, že když hodně zapracujeme na poslušnosti, mohli bychom na zkoušky. 

Na jaře jsem vyměkla, ale během prázdnin jsme Ketce dopřáli podstatně víc pohybu po lese a zjistila jsem, že Kety neutíká nikam daleko na hodinu, ale co 3-4 minuty si mě chodí kontrolovat, kde jsem a co dělám. Postupně poslušnost přišla nějak samo sebou, pokud neviděla zvěř, rozhodně nikam neutíkala. Dokonce začala pracovat i v plochách - sice jen přímé vyštěkání, ale v závěru dovolené se jí figuranti i schovávali a to dost daleko, a pořád je vzorně hledala, i když při tom několikrát vyplašila bažanta). 

Pak jsme byly potrénovat norování, jen tak, že si to jako zkusím... no a za půl hodiny jsme měly natrénováno, což mě přivedlo skoro do extáze. Prostě jsem sedal k internetu, našla zkoušky, které se budou konat ZA TÝDEN a přihlásila se na ně (po uzávěrce, bez placení předem...). 

No a den D nastal 13. října. Navzdory třináctce se z pátečního slejváku vyloupla nádherná slunečná sobota. V areálu golfového hřiště v  Unhošti se sešlo 15 ohařů - drtivá většina maďarských a 1 výmar - a 9 malých - 6 jezevčíků, kern, border a my. Po slavnostním nástupu jsme si vylosovali čísla, rozdělili se do skupin a vyrazili do honitby. Vytáhla jsem si dvojku, takže jsem se mohla těšit na relativně krátké čekání. 

Slídění probíhalo na obilném strništi poměrně hustě prorostlém travou, svízelem a rmenem, jezevčíky nebylo  místy v porostu vůbec vidět. První pes hledal velmi dlouho, přes půl hodiny, než narazil na zajíce, za kterým ovšem zdrhnul až k silnici a nebyl k zavolání. Kety na kraji pole šílela, neb viděla v poli poskakovat zvířátko (jezevčíka), které nemohla odlovit, protože byla na vodítku. Pak jsem ji odpoutala a ona začala velmi soustředěně a poměrně systematicky pracovat. Běhala dost daleko, ale velmi ochotně přicházela na přivolání a nechala se dobře vysílat do směrů (chvála záchranářskému výcviku). Po půlhodině sice žádnou zvěř nenašla (kromě bažanta, za kterým vyrazila celých 5 metrů a dál ji moc nebral, letěl dost vysoko). Nakonec mě rozhodčí zavolal, že předvedu vodění na řemeni a cestou zpátky ji necháme ještě chvilku hledat. I upoutala jsem ji na vodítko a po 5 krocích jsem skoro zakopla o zajíce . Vypustila jsem Kety a ta zodpovědně štvala zajíce značně dál, než povinných 200 metrů. Naštěstí zajda běhal v oblouku, takže se přiblížil k nám při útěku do remízku. Tam se Ketce ztratil a v té chvíli jsem začala rázně pískat. Na druhé písknutí se Kety nerada a pomalu otočila a vydala se ke mně, takže to vypadalo, že mám hvězdně a dokonale ovladatelného psa. Následovalo vodění na řemeni (Kety předvedla krásnou chůzi u nohy s dokonalým očním kontaktem) a vyhodnocení této části zkoušky. Nos 4, hlasitost 4 (u teriérů je nepovinná), slídění 4, chování po výstřelu 4, stopa živé zvěře 4, vodění na řemeni 4. Čtyřky jsou nejlepší známky, podle významnosti disciplíny se pak násobí různými koeficienty, a pak se teprve sčítají. 

Po prověření všech psů nás čekala ještě stopa vůdce. Odešla jsem s paní rozhodčí za remízek, kde jsme se po změně směru schovaly. Druhý rozhodčí fenu vypustil,  Kety proletěla k remízku, nedbaje čerstvé stopy zajíce, který tam  proběhl, u prvních stromů chytře zapojina nos a na první pokus nás úspěšně a rychle našla. V rámci vítání (minutu mě přece neviděla) poskákala i paní rozhodčí a hupsla mi do náruče - no zjevně nerozmazlený pracovitý teriér . 

Na závěr nám pan rozhodčí zopakoval ještě jednou hodnocení - já a jedna krásná trpasličí drsňačka jsme měly samé čtyřky, tj. po vynásobení maximální počet bodů 188, ostatní sem tam trojku, jeden pejsek měl 2 za slídění (v tomto případě spíš neslídění), takže jako jediný ze zúčastněných spadl do II. ceny. Paní rozhodčí se nejvíce líbila práce zmíněné malé jezevčičkya taky naše, pan rozhodčí byl naprosto nadšený z Ketyny - pravil, že pro něj je to nejlepší práce - systematická, přesná, úžasné vysílačky a skvělé přivolání (málem jsem upadla ). Pak jsme se odebrali zpět na golfové hřiště do studeného přístřešku s občerstvením. Jídlo bylo vynikající a hlavně teplé. Po obědě bylo vyhlášeno pořadí - první 3 s plnými body jsme si rozdělil poháry - Kety až 3. místo - byla jsem poučena, že při rovnosti bodů rozhoduje věk a chovnost - nevím, jakým klíčem, ale předpokládám, že psi mající zkoušku povinně do chovu stojí prostě výš, a čím mladší, tím lepší. Vyhrála malá jezevčička, druhá byla fenka z druhé skupiny. Krásné bylo, že z 8 psů (jeden odstoupil v průběhu zkoušky) jich 7 dostalo I. cenu, což pan rozhodčí také velmi chválil. Takže nakonec jsme dostaly diplom, pohárek a drobnou věcnou cenu, pak jedno foto vítězů a jelo se domů koukat na Velkou Pardubickou .  Příští týden plánujeme norování, tak se uvidí.