Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme norovali

 Kety je pekelně šikovná na všechno kolem lovení, takže jsem se nechala zlákat na trénink norování. Před necelým měsícem jsem se dohodla s myslivci ve Zvoli a jela s nimi potrénovat noru. Po telefonické navigaci jsem nakonec správně trefila a se všemi se pozdravila. Pozvali mě trénovat hned jako první.

Kety nikdy lišku neviděla (možná u pana Kučery jako maličké štěndo), takže jsme ji navnadili zatím na lišku v přepravce. Ketka přišla k bedničce, zavrčela na lišku, a sotva jsem ji pochválila, zahryzla se do mříže. Ovšem rychle pochopila, že tudy cesta nevede, proto hupsla na bednu a jala se z ní štípat třísky. Docela dalo práci ji z bedny bez úrazu odlepit. 

Tak bylo jasné, že tah na bránu bude mít výborný. Lišku před ní vpustili do nory a tím to prozatím skončilo, Ketušce se za ní úplně nechtělo.  Skákala kolem kotle a snažila se otevřít víko a dostat se na lišku  z povrchu. Rad zkušenějších jsem moc nedbala, otevřela si víko nory před kotlem s liškou a vzpouzející se Kety do nory normálně postavila. Ketka se chvíli zmítala, ale pak objevila, že liška je kousíček před ní a začala se o ni zajímat. Za odměnu jsem ji (přes protesty přihlížejících) zase rychle vyndala ven. Druhý pokus byl podstatně lepší, Kety už se nebránila, nechala se do nory postavit, plížením se dostala k mřížce před liškou a statečně na ni vrčela a štěkala, napotřetí se i nechala v noře zavřít a stále hlásila. Pak jsem ji konečně pustila normální cestou a Ketka šla zcela bez odporu a krásně hlásila. Normistr přehnal lišku do dalšího kotle, Kety se za ní statečně vydala a hlásila, co to dalo, stejně tak i ve třetím kotli. Pak jsme ji nechali jednou proběhnout celou noru, což zvládla výborně,  a měla přestávku, aby se dostalo i na jiné pejsky. 2 mladičcí jagdteriéři se učili aspoň hlásit lišku v bedně, do nory se ani jednomu moc nechtělo. 

Po nich jsme měly druhé kolo. Tentokrát se Kety do práce  velmi sápala, z auta šla po zadních a u plotu dychtivě kvílela. Vletěla do nory a okamžitě hlásila, vydržela to předepsanou minutu a půl. Opakoval se předešlý scénář,  na závěr jsme ji pustili na rychlost a noru proběhla asi za 15 - 20 vteřin. Normistr mi sdělil, že vlastně asi můžu domů, neb mám natrénováno a můžu na zkoušky. Shelbinka si taky zkusila norovat - norou se spokojeně procházela sem a tam , ale na lišku radostně vrtěla ocasem a ani nehlesla,  vypadala spíš, že by jí s chutí třeba umyla tlamku nebo tak něco. Asi už u nás lovení zapomněla (a já jí to rozhodně nehodlala připomínat ). Takže natrénováno bylo za půl hodiny a frčely jsme k domovu. 

Týden po zkouškách vloh jsem se přihlásila taky na norovačky, víceméně skoro poslední v sezóně, až v Rakovníku. V sobotu 20. října jsem se probudila do bílé mlhy a v podstatě ihned po oblečení vyrazila, neb do Rakovníka je daleko a v mlze, jako mlíko, jsem tušila problémy. Čtvrthodinovou rezervu spolkla mlha na dálnici, takže za pět minut 8 jsem byla v Rakovníku značně nervózní, neb do nory v Pavlíkově ještě nějaký ten kilometr zbýval. Naštěstí jsem dorazila těsně po osmé a šla se hned přihlásit a odevzdat papíry. Pak jsem si s ostatními dala kávu a povídala si s Kačenkou Pražákovou, naší sestřičkou, a jejím přítelem Honzou, mým mysliveckým učitelem. 

Na nástupu se sešlo celkem 23 pejsků, povětšinou jezevčíci různých velikostí  a kožichů, mezi nimi 2 velšteriéři, 3 jagdteriéři,  nějací bordíci a jedna foxteriérka. A Kety. Vypadala mezi spoustou jezevčíků tak trochu nepatřičně strakatě, naštěstí jí foxinka dělala garde.  Vylosovala (spíš trochu vybrala) jsem si jedničku - sem tam bylo vidět nějaké číslo, kartičky s čísky 19, 20 a 22 mě nijak neuspokojily, takže když jsem zahlédla něco jednomístného, sáhla jsem po tom. Následně jsem si uvědomila, že jsem nikdy podobné zkoušky ani neviděla a tudíž nemám od koho odkoukat hlášení a postup. No nic, nějak si poradím. Výhodou zase je, že Kety uvidí, jak jí pouštějí lišku do nory, když budu šikovná (přece jen se mi 1 trénink zdál absolutně nedostatečný - jinými slovy jsem měla docela strach, že si uříznem pořádnou ostudu).   Kety mezitím objevila, kde jsou lišky zaparkovány  a vyváděla u jejich přístřešku, jak smyslů zbavená (podpořena mou pochvalou). Sice mě to trošku štvalo, ale netroufla jsem si ji nějak extra usměrňovat. Jen jsem s ní průběžně procvičovala obraty na místě a polohy, aby se aspoň trochu ukáznila. 

Před 9. přinesli lišku a před kvílející Ketkou ji vpustili do nory. Už jsem začínala mít pocit, že to nebude taková hrůza a zřejmě uspějeme. Vtipné bylo, že taky museli bednu odnést a Ketka vypadala, že odejde s bednou zase zpátky k přístřešku. To jsem se skoro orosila, ale  už mě volali, takže na žáné šílení a omdlévání nebyl čas. Ketku jsem dovlekla k vrátkům a tam jí docvaklo, že za liškou musí do díry, ne do bedny.  Vypadala jsem zjevně jako pravá myslivecká blondýna, poněvadž rozhodčí mě nenechal ani se představit a rovnou mě poslal, ať pustím psa. Ketka se cpala do nory, jak magor,  a skoro ihned statečně hlásila u prvního kotle. Nenechali ji ani celou dobu a už pomalu přeháněli lišku dál. U druhého kotle byla ještě víc naštvaná a u třetího skoro vzteklá, ječela, jak pominutá, ještě když jsem ji vyndavala. Pak šla hned na čas a noru proběhla za 16 vteřin. Její výkon byl ohodnocen samými čtyřkami, součtem 84 bodů a 1. cenou za rychlost. Docela jsem byla šťastná, že to máme za sebou - práce hezká, spolehlivá, čas vcelku dobrý,  a šla jsem si užívat procházku po lese a kolem krásného místního hřbitova, abych se trochu vzpamatovala.  Po návratu jsem sledovala více či méně úspěšné výkony ostatních, a s překvapením zjistila, že ze 14 psů, kteří byli přezkoušeni, žádný nepřekonal Ketčino hodnocení. 2 jezevčíci zvládli noru za 14 a 16 vteřin, ale oba měli jednu 3 - jeden z hlasitosti a jeden z ochoty k práci, ostatní psi byli pomalejší. Rozhodčí zkoušky zbytečně neprotahovali, pokud pes hlásil jistě a spolehlivě, předepsaný čas mu maličko zkrátili, plný nechávali jen psům, kteří štěkali nejistě nebo se v noře vraceli, aby dostali šanci se plně projevit. 2 psi měli dokonce opravný pokus, jeden z nich jej úspěšně využil. Nakonec kromě jednoho obstáli všichni. 

Dala jsem si vynikající zvěřinový guláš a kávu, a po skouknutí nějakých dalších výkonů jsme šly s Kačenkou znovu chvilku venčit. Po návratu jsem zjistila, že se nacházíme snad stále na prvním místě a po přezkoušení posledního psa mi přišli soupeři gratulovat. Málem jsem se skácela... Kety po 1 tréninku přišla, viděla a zvítězila, takříkajíc stylem  start - cíl... nikdo nedokázal překonat její výkon. Byla jsem, jak v Jiříkově vidění. 

Vyhlášení moje tušení potvrdilo - Kety byla vyhlášena jako nejlepší pes a vítěz zkoušek, obdržela krásný pohár a pytel krmení (Proplanku má ráda ). Následovalo ještě nezbytné fotografování vítězů a umístěných a pak už jsem se rozloučila a frčela domů. 

 Tímto je zřejmě uzavřena lovecká kapitola Ketynčina života, Na další zkoušky si budu muset chvilku počkat, poněvadž tam už bude muset podat nějaké výkony, vlohy na to stačit rozhodně nebudou, byť jsou vynikající . To už budou zkoušky opravdu  za práci. 

 

 

 
 

 

Portrét



Kontakt

MVDr. Marta Skrejvalová

Praha

603 179 294

Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30