CHS REALGAR

Letos již tradičně největší část dovči strávená s brněnskou KZJ, s kamarády, které vždycky rádi vidíme (proč je to Brno tak blbě daleko?). Cvičili jsme, co to dalo a co počasí a zdraví psů dovolilo.

 Počátek dovolené byl ve smutečním duchu - Isinku jsme pohřbili den před odjezdem po zjištění zhoubného nádoru v tlamičce. Já jsem tudíž v pátek nebyla schopna téměř ničeho a proto jsem balila zbytky věcí ještě během soboty (i tak jsem toho půlku zapomněla). Pepa vyrážel již v sobotu brzy ráno, aby nás řádně ubytoval, já jsem se vykodrcala až před polednem a jela rovnou do Lažánek k Radce a Petrovi Marzyovým, kde jsme měli mezistanici. Přece jen  je to blíž Brnu a Větřkovicím, kde jsme měli odloženého Vítka na psím táboře. Už cestou jsem často stavěla a poslouchala jeden telefonát za druhým, jak běželi závod, a že žádnou laťku Cora neshodila, a bude ještě 2. kolo a ještě dogdancing, prostě podrobné vylíčení celého dne (a šesti předchozích ), abych se nakonec dověděla, že obě soutěže vyhrál. Aspoň nějaké dobré zprávy.

U Marzyů bylo nádherně, povenčili a utahali jsme pejsky, Ketynka laškovala s jejich irčankami a sklízela neutuchající obdiv, neb nám byla celé odpoledne zdrojem náramného pobavení. Laškování probíhalo tak, že irčanky si hrály víceméně spolu a Kety běhala samostatně  v kruzích kolem nich i nás, poněvadž si sice moc hrát chtěla, ale nedovolil jí velký respekt z nových psů. K večeru už si hrály všechny společně a bylo to super.

Ráno jsem odevzdala Pepovi všechny malé psy a vyrazila dost brzy pro Vítka. Shledání ohromné, Corča měla obrovskou radost, že mě vidí a v tom momentě se začala tvářit, že Vítek vlastně neexistuje - nalepila se na mě a nechtěla se ode mě hnout. Celou story jsem si vyslechla ještě jednou osobně, naložili jsme Coru i věci (bohužel bez mžížky ke kennelce, která zůstala na trávě vedle auta) a uháněli do Zahradiště. Opět stejná chatička, 1. patro, Shelby už věděla, Ketynka se několikrát pokoušela sestoupit ze schodů, ale po dvou pádech a mé intervenci toho zanechala.

V pondělí ráno jsme ke své hrůze zjistili, že Kety s Ejsem pravděpodobně kašlou - sice žádná velká hrůza, ale po ránu pokašlávali oba a Ejsík i občas během dne. Ještě, že ti záchranáři většinou očkujou i kašlavku, takže s bezpečnostními opatřeními se nám podařilo nakazit pouhé jedno štěndo (a i to je sporné, poněvadž Zdeňka přijela až později). Bohužel to pro nás znamenalo, že celý první týden se budem skutečně jen rekreovat a výcvik bude muset počkat. Kety nacvičila krásně štěkání na povel, takže koncem 1. týdne už chodila trénovat do lesa vyštěkání. Docela jí to šlo pěkně, jen je u toho roztržitá, rozptýlí ji kdeco, třeba  letící motýlek. Co bylo příjemné, že po neulovení motýlka se sama vrátila k figurantovi vyječet si  žrádlo.  Také jsme v lese potkaly srnku a konečně jsem viděla, jak pracuje dobrý lovecký pes. Kety zcela změnila své chování, krom toho, že nebyla dobře ovladatelná, opravdu naprosto soustředěně a cíleně hledala tu zvěř, kterou cítila (naštěstí neviděla, to by nejspíš byla pohroma). Trošku jsem zapřemýšlela, jestli s těmito vlohami neměla jít někam k myslivci, možná by se tam vyřádila smysluplněji. No...už je u nás, budem na tom muset pracovat.

Kety se taky velmi bavila s 8-měsíční kerničkou Florou, chodily jsme společně venčit a venčení se skoro vždycky protáhlo na poctivou hodinovou prochajdu a lítáním, řáděním a vzájemným okusováním. Samozřejmě nevynechávaly ani irčanky, druhý týden přijeli 2 malinkatí erdelíci, se kterými se vytrvale honila (byla vzhledem ke svému věku rychlejší, tak machrovala). S Ejsínem to bylo trošku horší, ale pokud jsme mu ucpali tlamičku klackem nebo šiškou, zvládal i společnou procházku, aniž by po lese malé holky nosil.

Vtipné byly překážky, začala jsem s nimi až druhý týden a bylo to zajímavé. Tunel po prvním úspěšném pokusu (to tedy chvilku trvalo) v podstatě bez problémů, vodorovný  žebřík jsme překonaly poprvé nesením a strkáním, podruhé se na něj sápala už sama a jen jsem ji držela, aby nespadla. S houpačkou to bylo ještě lepší, prostě na ni šla a nic neřešila.  Přiznám se, že z jejího talentu jde skoro strach. Trošku jsem zdokonalovala aportování, ale vzhledem k probíhající výměně zubů to rozhodně nešlo tak, jak bych si představovala.

Cora chodila ven hlavně s Vítkem, zaznamenala jsem příznivý posun v jejich komunikaci, sice je ještě stále viselec na mně, ale byla schopna s ním odejít do lesa a něco tam případně i pocvičit, taky chodili na obrany a tam předváděla standardní pěkný výkon, Vítek rovněž. Řekla bych, že společný týden jim obrovsky prospěl. S Vítkem jsem taky vyrazila do ZOO v Olomouci - výlet byl spojen s druhou výpravou do Větřkovic pro zapomenutá dvířka. dopoledne bylo jakž takž, ale odpolko lilo, jak z konve, přesto jsme to nevzdali a návštěva olomoucké ZOO za to opravdu stála - moc hezké prostorné výběhy, průchody mezi zvířaty, v pavilonech bylo vždycky něco k vidění.

Jinak jsem v mezičase pobíhala s foťákem a hrála si na lovy beze zbraní, večery byly ve znamení kytar - první týden spíš v komorním duchu v chatce  (nějak jsem neměla myšlenky na bavení obecenstva a navíc u ohně byla docela schopná zima), druhý týden už vesměs u ohně.  Pobyt nám zpestřila senzační přednáška pana Makeše o pachové práci, věnovaná hlavně plošnému vyhledání a okrajově i stopám, Přednáška byla mimořádně zajímavá a poučná, také jsme viděli ukázku praktického vyhledání osoby pomocí práce psa  s větrem.   Kulturní vložkou pak byla předváděčka pro dětský tábor (té  se ovšem účastnili jiní),  a dvě vtipné soutěže - noční hledání a páteční odpolední srandamač pro psovody i psy. Noční vyhledání bylo podobné, jako denní ukázka Kláry Kmoníčkové, tj. vysílání psa jen na krátkou vzdálenost a sledování jeho reakce na navětření pachu - disciplína jako stvořená pro Coru, má strašlivý problém se ode mě odpoutat dál, než 20 metrů. Pátečního odpoledního klání se účastnili téměř všichni, disciplíny byly všechny vtipné -  aport z vody provedený psovodem či psem, opičí dráha, hod šiškou na cíl přes hlavu odloženého psa, přivolání za ztížených podmínek ( piškoty, hračky) a obdoba slavné Kimovy hry - pozorování obrázku a posléze vyjmenování co nejvíce věcí, které se na něm vyskytovaly.  Úspěšnost byla střídavá, ale nezávisle na tom, kdo vyhrál, všichni se výtečně bavili.

No a už tu byla sobota a odjezd domů. Užili jsme si to výborně, procházky v lese mě nabily na dalších půl roku novou energií. Doma opět kolotoč vybalování, praní, vaření, ale měla jsem na to neděli, což bylo velmi příjemné.