CHS REALGAR

Kdyby mi někdo před půlrokem řekl, že bude mít moje malá strakatá raketa canisterapeutickou zkoušku, asi bych si významně ťukala na čelo. Ale dnes k mému úžasu Kety opravdu zkoušku složila, a co víc – vypadala, že ji nová práce i bude bavit.

Již před časem jsem uvažovala o složení zkoušky s Corou, ale její nemoci nejsou jednoduché, a i se složenou zkouškou by možná nemohla správně pracovat.  Shelbinka by asi byla nadšená pozorností lidí, nicméně neprošla by snad nikde poslušností a už nemám kapacity (časové i mentální) na její výcvik. Shelbička je prostě naše malá hodná svérázná pusinka, co asi nikdy dobře poslouchat nebude, takže jsem  myšlenku canisterapie odložila. Opět se objevila před pár měsíci, kdy jsem zjistila, že Kety se po štěňatech vcelku uklidnila a je výrazně trpělivější, než byla dříve. Vyzbrojena základními informacemi a nulovou zkušeností jsem vyrazila do domova pro nevidomé Palata, kde se zkouška konala. Vstup byl velkolepý, v hale v 1. patře mají 3 klece s andulkami a zebřičkami, takže Kety mě už z přízemí vlekla nahoru v očekávání dobrého lovu. Naštěstí  byla na vodítku, takže měla po hehe . V krásném sále jsem se potkala s Olinkou a Briou, Pavlínou Courtonovou a její bígličkou Trixinkou, a taky s Marcelou Čápkovou a sheltií Drndou.  Ihned po nahlášení mi byla Ketka  víceméně bez varování odebrána, vyzvednuta na stůl a důkladně prohlédnuta. Byla z toho trochu na větvi, prohlídku u veterináře myslím  ještě nezažila, nepočítám-li vyšetření očí a patel, kde jsem ji ale při vyšetření držela. Pak byla odvedena do vedlejší místnosti – přes halu s ptáčky, takže šla dobrovolně a ráda, aspoň do té doby, než si uvědomila, že je beze mě. Jen se opět trochu přepočítala, žádný lov jí nebyl dopřán. Tímto ovšem měla první 2 disciplíny speciální části   zkoušky splněny a prospěla v nich. Pak jsme si poslechli kratičké povídání o canisterapii jako takové, které Kety soustavně rušila poskakováním a kňučením, protože se nutně potřebovala jít podívat na ptáčky. Uklidnila se až po zavření dveří.  Po přestávce jsme šli na poslušnost.

Poslušnost byla na asfaltovém plácku, v blízkosti ohrady s ovcemi. Kety se od zaregistrování oveček pohybovala pouze po zadních, takže jsem se na její exhibici opravdu mooc těšila. První cvik – přivolání, byl v jejím podání očekáván jako nepřivolání od zvěře. Na povel volno vystřelila, jak raketa k ohradě, ale dostala mě, když doběhla k ohradě a na zavolání se víceméně okamžitě vrátila  – stihla mezitím zjistit, že k ovcím se neprokouše, a hlavně neutíkají, tak zas až tak extra zajímavé nejsou. Pak předvedla moc hezkou poslušnost, aport přinesla mně i rozhodčímu, jen u poloh zaváhala – lehat na studený a vlhký asfalt se jí moc nechtělo, zatímco na povel Vstaň nadskočila bleskově. Přivolání od zvěře jako cvik zopakovala opět skvěle, skupinkou osob čítající i děti byla vyloženě nadšená. Odložením už méně, čekala na své vystoupení poměrně dlouho a už jí byla trochu zima, ke konci se posadila, ale aspoň zůstala na místě. Nicméně ztráta pouhých 4 bodů mě velmi potěšila. Briuška prošla poslušností i se svými špeky – chůzi u nohy a obraty  na místě jsme sice cvičily, když u nás krátce bydlela, ale nějak jsme se dopracovaly jen do fáze pamlsku přítomného v ruce. Jinak tyto cviky, zeména bez odměňování, Bria považuje za naprosto zbytečnou a samoúčelnou buzeraci, protože přivolatelná je, chviličku se odložit a chodit na vodítku umí, a dle jejího názoru nic jiného není potřeba (odložení trvalo déle, než chviličku). Nakonec ji Olinka ukecala i k přinesení aportu. Pavla s Trixou byly taky za hvězdy, Marcelka vcelku také – Drnda měla mezerky, ale zvládla poslušnost velmi slušně. I ostatní se snažili a nakonec všichni prošli.

Nahoru do zkušební místnosti pak přišly děti a před obědem jsme ještě stihli přezkoušet chování psů u dětí. Někteří pejsci měli s hlučnými dětmi trochu problém, byli maličko rezervovanější, zatímco Ketuš se těšila, až ji k dětem konečně pustím, myslím, že by šla ráda na řadu první, druhá, třetí… až sedmá. Nadšeně kroužila mezi dětičkami, dokonce si s nimi hrála, a samo z nich loudila pamlsky, protože ví, že z dětí vždycky něco padá. Po obědě jsme pak pokračovali testováním chování u tělesně i mentálně postižených a polohováním. Ketuš záhy zjistila, že i dospělí mají piškoty, takže se naprosto spokojeně nechala hladit, chovat a hlavně krmit, pamlsky si brala opatrně (také to není úplně jejím zvykem), a rozhodně jí nevadil invalidní vozíček ani padající berle a podobné věci.  Většina ostatních pejsků již nějakou canisterapeutickou zkušenost měli, takže hlazení a chování ovládali dobře. Na polohování jsem byla docela zvědavá, povalování se po lidech je doménou spíš Shelbinky, ale Ketuš mě opět dostala – k pacientovi se nechala v klidu usměrnit povelem, poté se nechala i pevně obejmout, ležela, jak jsme potřebovali. V průběhu zkoušení jsem jí dopřála kratičkou přestávku s prokrmením, protože byla už trochu unavená, ale pak v klidu pokračovala, dokonce i trochu lépe.

Po skončení zkoušky jsem Ketku odměnila výletem na ptáčky do haly. Lovit sice nesměla, ale i pozorování ji potěšilo. Myslím, že příště se na Palatu bude hodně těšit. Během zapisování výsledků jsme si daly druhé kolo hlazení u babiček a dědečků a taky další polohování. Tentokrát už věděla, o co jde, a ležela vcelku velmi spokojeně a uvolněně na boku, čímž mě naprosto šokovala. Ona si to opravdu užívala , rozhodně se nemocnou klientkou nenechala stresovat.

Zkoušku jsme nakonec splnili všichni, někteří s výhradami nebo drobnými nedostatky, ale v zásadě dobře. Kety dostala ohodnocení Prospěla výborně, na což jsem náležitě pyšná. Je zřejmě prvním parsonem canisterapeutem, stejně tak, jako je Bria prvním a jediným lundehundem a Drnda asi jedinou sheltií, kteří zvládli tuto náročnou zkoušku. Pro mě je to zcela nová a ohromně poučná zkušenost z oboru, který jsem dosud neznala. Kety je i přes své mládí a ztřeštěnost vyrovnaným, příjemným a trpělivým pejskem, který by mohl pomáhat lidem i v jiném oboru, než je záchranářský výcvik. Možná i lépe, protože cesta do pohotovostní jednotky ještě velmi dlouhá a je otázka, zda ji při mém pracovním  vytížení  vůbec zvládneme. Takže moje malá úžasná psí terapeutko – gratuluji ti k fenomenálnímu výkonu a přeji si, abychom spolu potěšily co nejvíc lidí a dětí a pomohly jim k rychlejšímu uzdravování těla i duše.